Magot Etro

Začátek v podobě syté svěží levandulové kolínské mě navnadil, navíc ještě, když se přidal jemný hřebíčkový poprašek, ale pak se to nějak zvrtlo a vše se na mě rozvonělo do podivné sladce opepřené cedrovky s bergamotem (jako když umělohmotná vanilka zabloudí do pánského holičství, vyvětraného naposledy v minulém století).

Vůně začíná klasicky nahořklým bergamotem, čerstvě vymačkanou šťávou z citrónu, drcenou aromatickou levandulí, špetkou zelených bylinek a příjemnou živočišností palčivě dřevitého hřebíčku. Stačí však chvilku počkat a projeví se nádherná sušená růže, zapudrovaná hřejivou vanilkou a pižmem.

A to nejlepší na tom je, že hřebíček spolu se pikantním cedrem, který se k němu nově přidává, drží sladkost vanilky na uzdě. A stejně tak krotí i tu pudrovost, takže růže může stále dostatečně vyniknout a nehrozí, že by z toho vznikla nějaká obří labutěnka.

Je tedy fakt, že s konceptem čínských/japonských keramických figurek v komické, krčící se pozici, po nichž je vůně pojmenovaná, to moc nekoresponduje. Vlastně to spíš dojmově připomíná dřevěný toaletní stolek s kyticí sušených růží a zbytky staršího, přesto stále kvalitního jemného pudru v místnosti s plápolajícím ohněm v krbu. Na toaletku má navíc vůně obdivuhodnou výdrž.